Tábořiště samotné se nachází v blízkosti Jaderné elektrárny Dukovany v přírodním parku Rokytná, jehož krásným údolím protéká stejnojmenná říčka. To samotné je zárukou, že se nacházíme v opravdu čisté přírodě a my jsme velmi rádi, že zde můžeme několik dní z léta strávit. Je to místo bez elektřiny, kde se voda ohřívá v kotli na dřevo a v noci nám světlo poskytují pouze kapesní svítilny a strážní oheň. Místo, kde se ráno koupeme v řece, přes den běháme v lese a večer uléháme do spacáku pouze s celtou nad hlavou. Je to prostě krásný, nefalšovaný stanový tábor, kde se prožívají nezapomenutelná dobrodružství. Aby se tak ale mohlo dít, musí se toho spousta udělat. Mám tady na mysli nejen samotné postavení dřevěných a plátěných staveb, ale i nutné formální záležitosti, vymyšlení programu pro malé i větší táborníky, zajištění zásobování a pitné vody a mnoho dalšího. Všechny potřebné náležitosti se nám však i letos podařilo zvládnout a není nutné to zde více rozvádět. Dokonce se nám povedlo zajistit výrobu deseti nových podsad, šesti celt na týpí a jedné velké celty na jídelnu vedoucích. Za ty celty jsme zvláště vděční, neboť je krásné jíst a spát v suchu. Pojďme se však už věnovat samotnému průběhu tábora.

            Nevím, kolik ze čtenářů někdy bylo na takovém táboře, ale předpokládám, že minimálně polovina ano. Pominu tedy nějaké dlouhé rozepisování toho, že je nastaven určitý řád, který se musí bez výjimek dodržovat. Jeho podstatou je třeba budíček, rozcvička, dodržování hygieny, nutný odpočinek během dne, večerka, služby jednotlivých družstev a s ní spojené hlídky a spousta dalších zdánlivých drobností, bez nichž by však chod tábora notně trpěl a stihli bychom tak akorát prd. To vše jsou věci nutné, nevyhnutelné a pro někoho i nudné, potom je zde však ta zábavnější část a tou je program pro děti-táborníky. To je zábavnější i pro nás coby vedoucí, a někdy mi přijde, že se na určitou část dne stáváme zpátky dětmi a jsme strháváni do víru zábavy, jako kdyby nám bylo zase deset let. Jedná se o program jak jednotlivých družstev, tak o program sestavený pro celý tábor. Ten druhý jsme nazvali příhodně celotáborovka. Jedná se o velmi rozsáhlou a rafinovanou hru, která sestává zhruba z dvanácti částí, a zasahuje do dění opravdu celého tábora. Pro letošek jsme zpracovali příběh od pana Tolkiena a to „Hobit aneb cesta tam a zase zpátky“. V tomto příběhu jsme se přenesli do pohádkové „Středozemě“ plné kouzel, krvelačných skřetů, pyšných lidí, nesmrtelných elfů, maličkých lidem podobných hobitů, vzrůstem malých, ale bojovných trpaslíků a spousty magických a prazvláštních míst a stvoření. Převtěleni do různých postav jsme s dětmi procházeli tímto dech beroucím světem na cestě za pokladem a za drakem, který ho po celé lidské generace střežil hluboko pod horami. Na této pouti děti potkávali přátele i nepřátele a s pomocí kouzelníka Gandalfa museli použít veškeré fyzické i psychické síly, které měli, aby dosáhli cíle. Nebylo to však nijak jednoduché. Po nesčetných bojích se skřety, pavouky, ohromnými zlými obry zlobry a zlými elfy se jim podařilo dostat se až k pokladu. Tak jak je to i v našem světě, těsně před úsvitem je noc nejtemnější a když už bylo vítězství na dosah ruky, vše pohltila neproniknutelná tma. Drak byl sice mrtev, ale komu by měl náležet poklad, který hlídal? Lidem, hobitům, elfům, nebo trpaslíkům? Tady bylo potřeba, aby se děti samy rozhodly co je správné a jak se čestný člověk – či hobit – zachová. Všichni měli podíl na dosažení cíle a také stejný nárok na odměnu. Několika členům výpravy se však nechtělo o bohatství dělit (a tady rozumějte, že tito nespokojenci byli nastrčení vedoucí). Snad k jejich konečnému rozhodnutí přispěla blížící se armáda skřetů, kterou společnými silami obyvatelé Středozemě porazili a naznali tak, že jedině jejich společné činy mají hodnotu vyšší než je ryzí zlato. Pravdou však zůstává, že na úplném konci příběhu nezůstal nikdo chudý ani v srdci, ani v duši a nakonec ani v měšci. Tolik by snad k celotáborovce mohlo stačit, snad jen to, že jsme již jednou takovouto hru hráli, a to před dvaceti lety a tak jsme si udělali takové malé výroční opakování. A jelikož si toho z té minulé věru mnoho nepamatuji, dávám ohromný lajk té letošní. Musím říci, že ani program jednotlivých družstev nebyl nijak chudší. Mimo pohybových her, výletů do blízkého, či vzdálenějšího okolí, se děti učili také tábornickým dovednostem (je až s podivem, kolik se toho může člověk z města naučit o přírodě), střílelo se ze vzduchovky a luku, proběhla i olympiáda a vůbec se pořád něco dělo. Za zmínku stojí taky lanovka, na které jste mohli doslova proletět nad celým táborem.

Jak to však bývá, všechno co někde začne, musí také někde skončit. Náš tábor začal 14. července a o patnáct dní později 29. července musel také skončit. Můžeme být jen vděčni za počasí, které oproti předpovědi nebylo nikterak zlé a dopřálo nám krásné dva týdny pod stanem u řeky. Budu teď mluvit za všechny vedoucí, když řeknu, že děti byly letos opravdu skvělé a doufáme, že se příští rok zase vydají s námi za dalšími dobrodružstvími. Závěru patří tradičně poděkování. Děkuji tímto tedy všem sponzorům, protože bez nich by se nám to dělalo opravdu těžko. Dále děkuji všem rodičům, kteří nám svěřili svoje děti, protože bez dětí by se to dělat vůbec nedalo. Nesmíme zapomenout na všechny naše kuchaře a kuchařky, kteří se starali o naše plná bříška, na naše zásobovače, kteří se starali o náš kontakt se světem civilizace, na všechny vedoucí, kteří odvedli perfektní práci na poli výchovy a starosti o děti a samozřejmě nesmíme zapomenout na naši zdravotnici Álu, která se starala o naše zdraví. Zvláštní dík patří Petru Hlouškovi za všechno, co udělal před i během tábora a taky za švy na celtě. A poslední a největší dík patří našemu hlavnímu vedoucímu Romanu Koplíkovi.

Myslím, že za letošek je to vše a za rok se zase sejdeme tam dole u řeky. Na úplný konec už jen jedno sokolské NAZDAR. Tak nazdar.

Váš Pukačík.