Jak to tak chodí, rok se s rokem sešel, a nastalo všemi očekávané léto. V tomto čase se většina z nás vydává na různé dovolené, výlety a také tábory. Oddíl sportovní gymnastiky našeho Šlapanického Sokola jeden z takových táborů každoročně pořádá. Jak se letos líbil jeho obyvatelům, o čem, a jaký vlastně byl, se vám všem, kteří jste si našli trošku svého času pro přečtení těchto několika řádků, teď pokusím přiblížit. Takže s vaším dovolením, jdeme na to.

Než se dostaneme k samotnému průběhu tábora, musím říci, že mu předchází spousta plánování, úředního vyřizování a v neposlední řadě i samotné postavení veškerých plátěných obydlí. Letošního roku, který nebyl na deštivé počasí nijak skoupý, jsme si až do poloviny června nebyli zcela jisti, zda vůbec stihneme všechno potřebné včas. Na naší milované louce v údolí říčky Rokytné to totiž vůbec nevypadalo, jako na místě vhodném pro nějaké táboření. Nepříjemné bláto a stojící voda nám dosti ztěžovaly přípravu místa a navezení materiálu. Nakonec se přece jen počasí umoudřilo, a nám se, jak už teď všichni víte, vše podařilo dotáhnout do konce. Někdy mi přijde, že nepoměr stráveného času mezi všemi těmito činnostmi a samotnou délkou tábora není pro nás úplně příznivý. Hned nato si ale vzpomenu na úsměv kteréhokoli nám svěřeného dítěte, a je mi naprosto jasné, že naše úsilí je velice dobře oplaceno. Pojďme už ale tábořit.

Nejdříve se musíme všichni na místo samotné nějak dostat. Stalo se naším zvykem, že se dopravujeme autobusem a nejinak tomu bylo i letos. Odjezd byl stanoven na sobotu 17. července v deset hodin dopoledne. Vyrazili jsme takřka včas, a zhruba o hodinu později jsme vystupovali na kraji lesa, který obklopuje údolí s táborem. Tam nás na našich sedadlech vystřídali jeho předešlí obyvatelé, a my mohli vyrazit na krátkou pěší tůru tímto lesem. A tak začal náš první den. Zabydleli jsme se ve stanech, tee-pee a kuchyni, a seznámili jsme naše prvotáborníky s pravidly a chodem tábora. Všem musí být jasné, že tento den se toho moc stihnout nedá, a jelikož oněch prvotáborníků bylo letos vcelku dost, byli jsme rádi, že jsme se stihli alespoň seznámit a trošku se rozkoukat.

Jo zato druhý den, to už je jiná. Ty ostatní dny samozřejmě taky, že ano. Budíček nás doslova vyhodí ze spacáků už v sedm hodin ráno a následuje neodmyslitelná rozcvička. Potom hygiena (otužilci mohou využít i poněkud osvěžující řeku), která je zhruba stejně oblíbená jako ta rozcvička a úklid ve stanu, který je následuje. Nejde tady popisovat každý jednotlivý den, ale je pravda, že každý měl jasně daný řád. Myslím tím věci jako ten budíček a ty ostatní ranní ´otravnosti´, ranní a večerní nástup, pětkrát denně jídlo, polední klid, večerka a tak. Myslím, že to nemusím nikomu vysvětlovat, protože předpokládám, že víte, co se na takovém táboře musí. Co se ovšem může, je otázka jiná. My jsme toho mohli docela dost. Jeli jsme se na tábor pobavit a zažít něco, co se doma zažít nedá, a tak jsme se o to i snažili. Hry jako fotbal, baseball, volejbal a spousty jiných míčovek byly na denním pořádku. K nim se přidaly ostatní zábavy jako talířovaná, vlajkovaná, střelba ze vzduchovky a z luku, různé stolní a pozemní hry a podobně. Probíhala i spousta zábav, kterýchžto název by vám naprosto nic neřekl, tak je sem psát raději nebudu . Je tu však jedna věc, kterou zmínit musím. Jmenovala se „Nekonečný příběh“.

Toto byla velmi rozsáhlá hra, takzvaná ´celotáborovka´. Ta, jak z tohoto slangového názvu vyplývá, nás provázela celým táborem a probíhala téměř každý den. Všichni jistě znáte zfilmovanou verzi tohoto příběhu, kde malý chlapec Bastian při čtení jedné kouzelné knihy, dostává se do pohádkového světa, do Říše fantazie. Tam se stává mladým lovcem jménem Atrei, který musí Říši fantazii zachránit před Nicotou, která tuto říši požírá. My jsme se drželi spíše knižní verze, která se nám pro naši potřebu hodila mnohem lépe. Cílem hry, jak již bylo řečeno, je zachránit Fantazii. To ovšem nebyl lehký úkol. Ani pro děti, které, jak sami víte, mají fantazie na rozdávání. Strastiplné putování plné překážek a lstivých nástrah, dalo zabrat všem malým cestovatelům jak po stránce jejich fyzické zdatnosti, tak jejich mozkovým závitům. Popsat jednotlivě všechny etapy, by bylo dosti zdlouhavé a tak to dělat nebudu . Tolik prostoru zase nemáme. Povím jen tolik, že na konci hry se děti dozvěděly pravdu o tom, co vlastně onu Nicotu, která požírala celou Fantazii, představuje. Doslova to jsou lži a nepravosti, kterými všichni lidé škodí lidem ostatním, svým blízkým a přátelům. Ty ničí onen krásný svět Fantazie, který má v nějaké podobě každý z nás ve své hlavě. A to bylo pointou naší letošní celotáborovky. Ukázat dětem, že některé věci správné jsou, dělat se mají, a jiné zase správné nejsou, a tudíž se dělat nemají. Doufáme, že si i ti menší vzali alespoň něco z toho k srdci. Pokud ano, náš jasně daný cíl jsme na letošním táboře splnili.

Ale aby to nevypadalo, že jsme si celou dobu jen hráli, musím také říci, že probíhaly i činnosti, kterými se děti učí různým více či méně táborovým dovednostem. Mám tím na mysli různé manuální zručnosti v podobě zpracovávání a opracovávání dřeva a jiných přírodních materiálů, uzlování, práci s mapou a buzolou, rozdělávání ohně a zásady při jeho opatrování, morseovka a šifrování, základy zdravovědy, a tak dále a tak dále. Je totiž třeba si uvědomit, že i v dnešní, takzvané moderní době, se i těmito věcmi, které se někomu mohou zdát nedůležité, děti připravují pro svůj budoucí život. Nikdy totiž nemůžeme vědět, kdy se to či ono bude hodit – navíc je vždy lepší znát více, než méně, že ano . Ke každému táboru patří také táborové ohně, které jsou vždy protkány hrou na kytary, různými soutěžemi a scénkami, které si děti připraví. Musím uznat, že i ty letošní ohně byly opravdu povedené, a mě osobně se tyto večerní chvíle, strávené v jejich kruhu, líbily ze všeho nejvíce.

Vše, co má nějaký začátek, má však i nějaký konec, a tak jsme se i my, všichni táborníci, ocitli dne 1. srpna doma. Člověk by neřekl, že čtrnáct dní může tak rychle uběhnout. Teď už se můžeme jen těšit na příští rok a na další, v pořadí již čtyřiatřicátý, tábor. Dovolím si ještě touto cestou poděkovat všem, díky kterým se mohl ten letošní třiatřicátý uskutečnit. Děkuji všem sponzorům za jejich pomoc, vedoucím za výdrž a ochotu, rodičům za důvěru v nás vloženou a dětem za to, že s námi jely. Zvláště děkuji všem našim kuchařům a kuchařkám, kteří se, jako každý rok neuvěřitelně předvedli (nemalým důkazem jejich umění je, že jsem opět na táboře přibral – a u mě to není jen tak . Jmenovitě děkuji našemu hlavnímu vedoucímu Romanovi Koplíkovi a našemu nekonečně veselému a talentovanému Petru Hlouškovi. To bude nejspíše pro tentokráte vše, takže sie…. všem .

Na úplný konec už snad jen jedno sokolské NAZDAR. Tak nazdar. Váš Pukačík.

Za oddíl sportovní gymnastiky TJ Sokola Šlapanice

Jiří Pukač Klimeš