Vážený čtenáři, vážená čtenářko. Začínáš-li číst tyto řádky, bude mi velkou potěchou a ctí představit Ti v tomto krátkém článku život nás několika málo táborníků, kteří jsme si zvolili druhou polovinu července letošního roku strávit v malebném údolí říčky Rokytné. To se totiž jako již mnoho předešlých let stává naším přechodným domovem a místem nesčetných radostí. Nicméně nechme již nutného úvodu a pojďme si společně připomenout, jak se nám na tom našem „táboře s neuvěřitelným pořadovým číslem“ žilo.

Nic se neděje samo od sebe a tak jsme si i tohoto roku museli zajistit, abychom vůbec mohli na nějaký ten tábor jet. A řeknu vám, že letos to byly přípravy pro fakt otrlé jedince. Nejenže nám absolutně na stavěčkách, které se odehrávají vždy tři víkendy v červnu, nepřálo počasí, ale navíc díky těm slavným přívalovým dešťům se říčka, jindy tak klidně plynoucí kolem naší louky, natolik rozvodnila, že nám vzala mostek a molo – stavby nezbytně nutné pro jakýkoliv tábor u řeky. No prostě katastrofa, co vám mám povídat. Jako vždy se však našli dobrovolníci, kteří ve svém volném čase postavili, opravili a usušili všechno, co šlo, a tak byl tábor zachráněn a po prvních čtrnácti dnech prázdnin, kdy v místě pobývali přátelé s táborem divadelním, mohl začít konečně i ten náš gymnastický. Takže odložme formálnosti a pojďme tábořit.

Nejřív jsme se na místo samotné museli nějak dostat, že ano. Jako nejlepší, nejpohodlnější a osvědčené cestování jsme i letos zvolili autobus takzvaně z „A“ do „B“, který nás dopravil osmnáctého červencového dne dopoledne od parkoviště u benzínky ve Šlapanicích (pro méně chápavé: místo „A“), na návrší nad loukou za vesnicí Tavíkovice (opět: místo „B“). Odtud je to na tábořiště opravdu jen co by kamenem dohodil – a půl hodiny došel. Kdyby nám nezačalo pršet, mohl být příjezd o něco lepší, ale ani dnes heslo ´poručíme větru dešti´ prostě neplatí. Jak nám však příští dny ukázaly, můžeme s čistým svědomím říci, že nám počasí vcelku přálo. No a než jsme se nadáli, bylo ráno druhý den, a to už začal konečně pravý táborový život. Pro ty z vás, kteří náš tábor ještě neznají, nastíním jen toliko, že má jasně daný běh a řád. Ráno v 7:00 budíček, pětkrát denně jídlo a mezi 21:00 a 22:00 večerka. Opravdu nástin co? No tak dobře, zkusíme to trošku podrobněji prozkoumat, ne?

Nevím jak ve zbytku světa, ale u tam nás začíná den neměřitelně malý okamžik po půlnoci. To se neděje nic, teda skoro nic. Všude je strašná a strašidelná tma, jen u kuchyně plápolá strážní oheň. Hlídka velmi nezaujatě vybraná ze služebního družstva hlídá tábor, a ostatní – pokud není nějaká noční hra – velmi zaujatě spí. Takhle, anebo velmi, velmi podobně to probíhá až do šesté hodiny ranní – zatím nic moc že. A tady už se to začíná hýbat. Nejdříve se hýbou lidi z kuchyně, kteří musejí připravit pro všechny ranní papání a dostatek tekutin, vedoucí dne, který má na starosti chod a dokonce i běh celého tábora, a poslední hlídka, která roztápí pod kotli s vodou – aby mohli kuchtíci z něčeho to ranní papání a tekutiny připravit. V již zmiňovaných sedm hodin, se konečně začne hýbat i celý zbytek tábora. Po nejkrásnějším zpěvném budíčku Petra Hlouška děti „vyskáčou“ ze stanů a běží se svými vedoucími na rozcvičku. Těsně po návratu probíhají dosti nezáživné věci jako ranní hygiena, úklid ve stanech, otužilcovo koupání v řece a nedočkavé pobíhání již dychtivých dětí. Jakmile spolkneme poslední sousta snídaně, proběhne nástup a seznámení s programem, jídelníčkem a určením nového služebního družstva a vedoucího dne. Jen abyste si nemysleli, že služba je nějaká lambáda, služební družstvo mimo výše uvedených hlídek plní spoustu jiných povinností. Kupříkladu pomoc při kuchyni, zásobování dřevem, starosti s pořádkem a čistotou v táboře, a tak dále a tak dále. Následuje dopolední program proložený přesnídávkou, který má každé družstvo povětšinou samostatně. Jedná se vesměs o sportovní aktivity, jako jsou míčové i nemíčové hry, výlety za známým či méně známým (no, až neznámým) cílem, lukostřelba, vzduchovkostřelba, a různé jiné střelby a nestřelby. A to už tu máme oběd, následovaný poledním klidem. Dodnes sice nevím proč „poledním“, když začíná o půl druhé, ale tradice je tradice. Čas od tří – kdy „polední klid“ končí – do čtyř hodin je vyplněn povšechně tábornickými dovednostmi a méně náročnými hrami. Svačina, čtvrté jídlo dne ve čtyři hodiny, většinou znamená, že bude následovat celotáborová hra. Jak již z názvu vyplývá, tohoto aktu zúčastňuje se celé osazenstvo tábora a tento provází nás celým táborem. Tato hra je prováděna každoročně, a je vždy založena na nějakém slavném počinu některého ze spisovatelů nebo filmařů. Letos to byl Indiana Jones a ztracená Archa, kdo nás oslovil a na tomto základě jsme ji vytvořili. Nikomu snad nemusím vysvětlovat, o co se v tomto případě jedná, neboť toto dílo zná snad každý člověk, který má doma televizi – a nenamluvíte mě, že někdo z vás ji nemá. Jak to tak chodí s Indym, nebyla to procházka růžovým sadem. Všeobecná fyzická i psychická náročnost dala zabrat nejen dětem, ale někdy i nám vedoucím. Jako studenti archeologické univerzity vydali se naši svěřenci na strastiplnou pouť za Archou, na jejímž dalekém konci skupina osudem vyvolených badatelů přece jen uspěla. Každá hra má svůj účel a svůj nezpochybnitelný cíl a tak tomu bylo i v tomto případě. Oním cílem bylo nejen prověření zdatnosti a znalostí, ale především poznání sama sebe a pochopení ostatních, k čemuž jsme se celý tábor snažili děti vést. Někteří nás opravdu mile překvapili . No ale dost už o celotáborovce, máme tady večer s posledním naplněním našich žaludků a poslední denní, teda vlastně už večerní program. Za nejoblíbenější považuji táborový oheň se zvučným zpěvem za doprovodu precizně sladěných kytar, proloženým kolektivními hrami a vtipnými scénkami, kterých bylo letos opravdu hodně. A jako všude jinde na světě i na nás doléhá temná část dne a po večerní hygieně musí jít všichni opět zaujatě spát. Až na tu hlídku teda. A tak jdeme a těšíme se na to, až se to začne zase zítra ráno všechno hýbat. Dobrou noc.

Tak to byl už lepší nástin, ne? Možná i násvit . Snad si teď můžete alespoň trochu představit, jak ten dvoutýdenní život u té naší říčky vedeme. Škoda jen, že nás musí autobus po těch krásných čtrnácti dnech dopravit zase – a teď pozor, změna – z „B“ do „A“ (a opět: to jako z tábora zase domů), a tam musíme čekat zase celý rok, než se znovu sejdeme u ohně kruhu.

Na závěr bych rád touto cestou poděkoval všem zúčastněným na tomto každoročním projektu. Děti, děkujeme, že jste s námi jely, rodiče, děkujeme za důvěru v nás vloženou, sponzoři, děkujeme za sponzoring, a všichni ostatní, děkujeme za pomoc při podpoře dobré věci. Jmenovitě pak děkuji hlavnímu vedoucímu Romanu Kolplíkovi, naší skvělé kuchyni ve složení Iveta Helbichová, Martin Pešák, Miluška Kvardová, Milan Podroužek a Filip Cellnar, zásobovačům Petrovi Hladíkovi, Kamilovi Tichému nejml. a Martinu Kellnerovi (který mimo jiné letos obohatil i slovník spisovné češtiny . Ještě je tu jedna taková raritka, kterou nesmím opomenout a kterou se náš tábor letos vyznačoval. Byla to 150 metrů dlouhá lanovka, na které jsme si mohli prohlédnout celý tábor z ptačí perspektivy a za kterou bychom také rádi moc a moc poděkovali. Tak to je snad všechno, možná ještě něco pro vyvolené: od Hegeše co nejdál přátelé a …… nejezděte do Čakrastánu, není tam moc hezky .

Na úplný konec už snad jen jedno sokolské NAZDAR. Tak nazdar. Pukač.

Za oddíl sportovní gymnastiky TJ Sokola Šlapanice

Jiří Pukač Klimeš