Vážení čtenáři, jak se již stalo zvykem, snažíme se každoročně přiblížit Vám atmosféru těch dvou týdnů, které trávíme s přáteli a nám svěřenými dětmi na letním táboře. Lokalita se nám opět k naší radosti nezměnila, a přebývali jsme u řeky Rokytné. Přesně řečeno, jednalo se o „Loku pod skalou“ v katastru Dobronice – áno máte pravdu, hned za jadernou elektrárnou Dukovany. Tato poloha by se mohla někomu nepozdávat, ale věřte mi, že je tam opravdu krásně.

Ale raději k táboru samotnému. Pominu předtáborové přípravy a povím jen, že se stavěl tři víkendy v červnu, a bylo věru co dělat. Někteří z rodičů se nám rozhodli pomoct, a jejich nabídku jsme vděčně přijali. To byste nevěřili jaká s nimi byla legrace. Nicméně tábor jsme postavili a poslední víkend v červnu ho na čtrnáct dní obydlel spolek divadelnický. Dvanáctého července jsme se na něj konečně vypravili i my. První hektický den byl propleten zabydlováním, seznamováním se s okolím, papáním a různými hrami. Teprve až druhý den začal pravý tábornický život.Zkusme si s Vaším dovolením zevrubně projít jeden den u řeky

Začneme třeba v 7:00 . To byl budíček ve zpěvném podání některého z přítomných zpěváků – no pravda někdy i nezpěváků. Následná rozcvička nás krásně rozhýbala do nového dne a pak šup do umývárky. Spousta dětí byla s námi prakticky poprvé, takže trošku zápasili se zavíráním kohoutků, ale když zjistili, že voda neteče z vodovodu, ale z bečky která se musí napumpovat ručně, skoro to nedělali. Samozřejmě kdo chtěl otužit své tělo, mohl bez zábran do řeky. Ať po umývárce nebo po řece probíhal každoranní úklid ve stanech a týpých. Sám nemůžu říct, že by to byla moje nejoblíbenější činnost, ale každý se musel snažit aby to v jeho domečku trošku vypadalo. Času jsme měli dost a odměnou nám za to byla vydatná snídaně. To už bylo osm hodin. Následoval nástup, na kterém se přečetl denní rozkaz s jídelníčkem a proběhly pochvaly a někdy… někdy dokonce i tresty. A samozřejmě se určila denní služba. Ta měla v ten prostě trošku bohatější program. Kromě pomoci kuchyni spočívalo na ní i obstarání dřeva na táborák a když ne na něj tak minimálně pro sebe na hlídku, starost o vodu a pořádek v táboře, a různé práce spojené s opravami a vylepšováním vybavení. No prostě práce od rána do večera – plus teda ta hlídka. Dopoledne spočívalo zprvu v klidnějším dovádění, protože poránu byla louka dost mokrá, ale proložen svačinou v deset, už byl vidět tady fotbal, tam zase baseball nebo volejbal a nácvik gymnastiky. Byla to ostatně asi nejvhodnější doba na takovéhle zasportování. Po obědě totiž nastal všemi očekávaný polední klid. V tomto čase si mohli všichni odpočinout při kartách, různých „nepohybových“ hrách, a všude se rozhostilo lesní ticho a klid. Dovednosti „do nepohody“ si děti mohly procvičit hned po této popolední siestě. Myslím si, že každý kluk a alespoň některá děvčata by měli rozhodně umět minimálně morseovku, základní uzly, práci s nožem a sekerkou a samozřejmě bezpečné manipulování s ohněm. Druhá svačina o čtvrté hodině rozpůlila odpoledne a tato doba skoro denně patřila celotáborové hře (noční etapy této hry byly letos naštěstí jen dvě a tak si i vedoucí mohli někdy odpočnout). Myslím, že když prozradím název „Záhada hlavolamu“, nemusím nikomu objasňovat o co v této hře šlo. Letošního roku se prostě malí osadníci vžili do rolí chlapců a děvčat z prahy, a pod převlekem za vonty se pokoušeli získat slavného ježka v kleci. Samozřejmě že se jim ho po strastiplném pátrání podařilo získat a prokázat tak svoje kvality. A jak už to bývá nejlepší se stal vůdcem ostatních a získal tak i plánek jistého závratného vynálezu – létajícího kola. Takže tolik k celotáborovce. A to už tady byla sedmá večer a s ní večeře. Po umytí jídelních propriet se ohlásil nástup, na kterém sice po celém dni tolik pochval nebylo, ale když jsme se rozcházeli k táboráku, nálada byla opět skvělá. Stmívání proložené zpěvem, legračními scénkami a hrami uběhlo vždycky nesnesitelně rychle. Mezi devátou a desátou večerní se všechny děti podle věku uložili ke spánku a táborem se linuly už jen tóny kytar. Abychom dokončili celých 24 hodin jednoho dne, nutno přiznat, že mezi večerkou a budíčkem se stalo také dost věcí. Hlídka spálila dřevo co si nachystala, vedoucí naplánovali program na příští den, a v kuchyni se již po svítání začínalo pracovat. A bylo zase 7:00, a zase budíček… . Tak, doufám, že díky tomuto jste si udělali alespoň zevrubnou představu o našem táboře.

Závěrem bych rád touto cestou poděkoval všem zúčastněným na tomto každoročním projektu. Dětem, za to že s námi jely, rodičům, že nám je svěřili, nám vedoucím za výdrž – letos to bylo někdy opravdu náročné, a vůbec všem, kteří alespoň něco udělali pro dobrou věc. Jmenovitě pak hlavnímu vedoucímu Romanovi Kolplíkovi, naší skvělé kuchyni ve složení Iveta Helbichová, Martin Pešák, Miluška Kvardová, Milan Podroužek a Filip Cellnar, zásobovači Martinu Kellnerovi a manželům Rousovým a Tomáši Příkrému za celotáborovku. Existuje spousta lidí v zákulisí, ale na to už nemáme místo. Každopádně ještě jednou všem děkuji. Takže zase za rok v Přešovicích, vždyť je to přece nádhera když víš že ……… ráno se probudíš a vedle sebe máš o šišku víc .

Na úplný konec už snad jen jedno sokolské NAZDAR. Tak nazdar. Pukač.

Za oddíl sportovní gymnastiky TJ Sokola Šlapanice

Jiří Pukač Klimeš