Letos už opravdu můžeme říci, že tábor pořádaný oddílem sportovní gymnastiky Sokola Šlapanice je tradiční, neboť byl v pořadí již třicátým. To už je podle mě dobrý úspěch a svědčí to o tom, že stále ještě existují lidé, kteří se rádi podívají do přírody, užijí si tam spousty legrace a poznají nové kamarády.

Jako vždy vše začalo již v červnu samotným stavěním tábora na louce „Pod skalou“ v malebném údolí řeky Rokytné. Doufejme, že tam budeme začínat ještě dalších třicet let. Vystavění a vybavení všeho potřebného pro hladký průběh – myslím tím stany, všechna tee-pee, kuchyni, umývárku, hangáry, mostek s molem a spoustu dalších více či méně náročných věcí – nám zabralo tři víkendy, ale s dílem jsme byli spokojeni a to posléze svoji funkci dokonale splnilo. Po prvních dvou červencových týdnech, kdy byl tábor obsazen ochotnickým divadelním spolkem ze Šlapanic, přišla konečně řada i na nás. Odjíždělo se od benzínky v sobotu 14.7. zhruba v jedenáct hodin dopoledne. Po příjezdu a následném ubytování ve stanech bylo potřeba udělat kompletní prohlídku tábora, neboť přibyli nějací nováčci.. Po tomto každoročním rituálu se už děti rozdělily do jednotlivých družstev a začal ten pravý táborový život.

Mimo program jednotlivých družstev byla na takřka každodenním pořadu celotáborová hra na téma „Asterix a Obelix“. Zde se děti coby Galové se zápalem jim vlastním postavili římanům v čele s proradným a lstivým Caesarem. Jak už to tak chodí po strastiplném putování po římských provinciích a setkáním s nesčetnými překážkami, dospěli Galové k zaslouženému vítězství nad tyranií a útlakem a vše oslavili velkolepou hostinou plnou ovoce a divočáků – hlavně pro Obelixe. Stejně jako je samozřejmá celotáborovka, je samozřejmý i návštěvní den konaný v sobotu, den před odjezdem domů. Hojná účast rodičů nás každoročně těší a oni alespoň poznají, kde a s kým jejich ratolesti tráví dva týdny ze svých prázdnin.

A jelikož – jak už přímo z nadpisu vyplývá – byl tento tábor třicátým a tudíž jubilejním, nemohli jsme to ponechat jen tak. V polovině tábora v sobotu 21.7. se hlavně díky Martinu Pešákovi uspořádala menší oslava na vedlejší louce „Stádla“. Po celý den se zde – za neuvěřitelného horka – budoval mohutný táborový oheň, který sice neměl třicet, ale jen dvacet pater, zato byl však šestihranný a asi tři metry vysoký. Každý z těch zhruba sto dvaceti lidí, kteří se hřáli – spíše pekli – u jeho kruhu, si dobře pamatují,jak krásně hořel. Večer ještě před jeho zapálením jsme vyslali z tábora výpravu vedenou Asterixem Obelixem na tuto louku, aby přivedli návštěvníky do tábora a ti mohli zhodnotit, jak se tábor změnil od jejich působení. Každý z výpravy však zůstal stát zaražený jako pilot před kuchyní, když se z lesa vyřítila horda římských vojáků a dokonce i Caesar v podání výše zmiňovaných návštěvníků. Po menších potyčkách jak na louce za řekou, tak v táboře a jeho následné prohlídce, nastal okamžik zapálení ohně. Večer protkaný nesčetnými písněmi, scénkami a dokonce tanečními vystoupeními rychle uběhl. Rychle uběhla dokonce i noc. Druhý den jsme při uklízení louky vzpomínali a doufali, že se všem líbil a až budeme slavit výročí čtyřicáté, opět se v takovémto počtu setkáme a poveselíme se. Díky všem kteří se podíleli na realizaci tohoto večera.

Nakonec bych prostřednictvím tohoto článku rád poděkoval všem vedoucím a instruktorům za jejich ochotu dělat něco pro ostatní, dětem za jejich účast (sami bychom se tam asi nudili), rodičům za důvěru do nás vloženou, sponzorům za dary, a vůbec všem, kteří měli s naším táborem něco společného a tak přispěli k jeho realizaci a běhu. Děkuji též počasí, jen příští rok trochu méně tak horkých dní. Jmenovitě bych chtěl poděkovat našim kuchtíkům Milušce Kvardové (bývalé šéfkuchařce), Ivce Helbichové (stávající šéfkuchařce – gratulujeme), Martinu Pešákovi, Milanu Podroužkovi a Filipovi Celnarovi kteří již po několikáté odvedli stoprocentní práci v kulinářském umění u řeky. Dále potom zásobovači Martinu Kollnerovi (vidíš, letos už jsem to napsal správně), protože bez něj bychom byli hlady – hlíny a kamení z louky se moc nenajíme. Děkuji též družstvu zvanému „Libera“, které se nám letos rozrostlo o spoustu šikovných a kreativních lidí. Naší zdravotnici Aleně Koudelkové, Petrovi Hlouškovi za jeho legrácky a umění celkové pohody a nakonec hlavnímu vedoucímu Romanu Koplíkovi za to, že do toho s námi opět šel. Ještě jednou všem díky. Pokud jsem na někoho zapomněl, moc se omlouvám a můžete mi zavolat a vynadat mi. To stejné můžete udělat i v případě, že se Vám nelíbí, co jsem v tomto výtažkovém článku napsal buď o Vás nebo o čemkoli jiném co s Vámi souvisí, byť jen okrajově. I za to Vám děkuji.

29. červenec je asi nejsmutnější den na táboře. Ráno se balíme, vyklízíme svá milovaná tee-pee a stany, stahujeme vlajku ze stožáru a nakonec nuceně opouštíme tábor. Na každém je vidět, že se mu dvakrát nechce, ale nejde to jinak. Jak jsem si zvykl, opouštím tábor s několika jedinci jako poslední. Stihnu tak ještě poslední koupel a proběhnu se po prázdném táboře. Nakonec všichni sedáme do auta a jedeme na místo nástupu do autobusu. Nazpět nejedu autobusem, ale autem, což mě ve Šlapanicích tak trochu mrzí, protože ač přijíždíme zhruba čtvrt hodiny po autobusu, není tam ani polovina lidí co byla na táboře. No snad příště nabudou všichni tak spěchat a počkají na ostatní. Teď už nezbývá než se těšit na příští tábor a doufat, že bude minimálně stejně povedený jako ten letošní. S pozdravem všem zúčastněným táborníkům buz… no vlastně NAZDAR se loučí váš Pukačík. Tak nazdar.

Za oddíl sportovní gymnastiky TJ Sokola Šlapanice

Jiří Pukač Klimeš