Ani jsme se nestačili pořádně rozkoukat z loňských veder a už je tu další léto a s ním další tábor našeho gymnastického oddílu. A proto jsme se stejně tak jako loni druhou červencovou sobotu vydali za dobrodružstvím do dočasného plátěného domova. Jak se již stalo tradicí, tábořili jsme na louce „Pod skalou“ v katastru obce Dobronice. Je to jistý paradox, neboť tábor se nazývá přešovickým, ale myslete si třeba, že zvyk je železná košile. Prostě a jednoduše – tento zažitý název se nám natolik líbí a natolik ho ctíme, že nemáme odvahu ho nikterak měnit. Ať tak či onak, nepíši Vám proto, abychom zde řešili název tábora, nýbrž kvůli přiblížení jeho nenahraditelné atmosféry a podoby.

Vše začalo podle našich zvyklostí již v červnu, kdy jeli někteří obětaví vedoucí obhlédnout louku. Hned po příjezdu je čekalo nemalé překvapení. Louka byla plná písku, sklep jakbysmet, všechno loňské dřevo odplaveno, a jáma kterou před pěti či šesti lety vymlela do louky voda, se nemile zvětšila směrem k ohništi a tím i k samotnému táboru. Ten z Vás, kdo nás letos poctil svou návštěvou jistě ví o čem mluvím. Ovšem tyto problémy nejsou jediné, které jsou s takovým táborem spojeny, nehledě k tomu, že tyto jsou dílem přírody, která nás na tomto místě hostí. Je třeba vyběhat různá povolení, navštívit všeliké úřady, zařídit a naplánovat spoustu rozličných věcí, a v neposlední řadě postavit samotný tábor. Nicméně všechno toto se muselo a nakonec i do konce šestého měsíce zvládlo. Tábor byl připraven, jen se nastěhovat.

A tak se i stalo. Po čtrnáctidenním pobytu šlapanických ochotníků jsme po poledni dne 15. července konečně na místo dorazili i my. Ihned poté co jsme se ubytovali, následovala prohlídka tábora a jeho zařízení pro táborové nováčky. První den byl jako vždy poznávací a proložen drobnějšími výlety do blízkého okolí pro osvěžení paměti. Vše mělo začít až na druhý den. A taky začalo – v sedm hodin budíček a rozcvička, v osm snídaně, slavnostní nástup se vztyčením vlajky, poté program po družstvech, svačina, oběd, a tak dále až do všemi očekávaného večera. Ve dvacet hodin totiž začal první táborový oheň. Samo o sobě by to nebylo až tak významné, jenže jak je v naší několikaleté oblibě, při tomto zahajovacím ohnivém ceremoniálu začínáme menším antre celotáborovou hru. Troufám si tvrdit, že téma té letošní nebude mnohému z Vás vůbec cizí, když Vám povím, že jím není nic jiného než „Pán prstenů“.

Celý děj se odehrává na místě vzdáleném tak jako je od nás vzdálena poslední hvězda známého i neznámého vesmíru, v zemi zvané „Středozemě“. Tam je nalezen magický předmět – prsten moci – který se probouzí s přicházejícím zlem z východu. Děti coby členové „Společenstva prstenu“ v zastoupení čtyř ras – elfové, lidé, hobiti a trpaslíci – jej musí zničit. Aby rozhádané rasy přežili, musí spojit své síly a chopit se společného lana v souboji dobra proti zlu. A jak už to tak bývá, i v našem příběhu po mnoha překonaných překážkách a nástrahách dobro zvítězilo a zlo bylo poraženo.

Tak to bychom měli k celotáborovce. Ale ta ovšem nebyla jedinou náplní na táboře. Mimo ni se prováděly klasické činnosti, jako jsou baseball, volejbal, fotbal, celotáborový výlet do Rouchovan, ostatní výlety do blízkého či vzdálenějšího okolí, táborové ohně, koupání v řece, stolní hry v deštivých chvilkách a mnoho, mnoho jiného. Abych to stihl všechno vyjmenovat, museli bychom tu být ještě tak dvě stránky a na to nemáme prostor. A mimo to věřím, že popisovat desetisetovou hru volejbalu nebude pro čtenáře až tak záživné a pravidla neznámá, aby si to žádaly okolnosti. Mohu Vás však odkázat na adresu www.sokec.cz, kde je článek trochu obsáhlejší a další fotografie. Mimoto Vám jistojistě kterýkoli účastník povypráví svůj osobní příběh z letošního letního dobrodružství u řeky Rokytné. Snad abych to nakonec shrnul. Opět jsme se naštěstí obešli bez větších úrazů či nemocí, počasí se až na občasnou vítanou spršku tvářilo slunečně a dobrá nálada se držela každého, kdo o to alespoň maličko stál.

Závěrem bych chtěl touto formou poděkovat všem vedoucím a instruktorům za jejich ochotu dělat něco pro ostatní, dětem za jejich účast (bez vás by to nešlo), rodičům za důvěru do nás vloženou, sponzorům za dary, a vůbec všem, kteří měli s naším táborem něco společného a tak přispěli k jeho realizaci a běhu. Jmenovitě bych chtěl poděkovat našim kuchtíkům Milušce Kvardové, Ivce Helbichové, Martinu Pešákovi, Milanu Podroužkovi, Filipovi Celnarovi a Jitce a Slávkovi Michlíčkovým, kteří opět odvedli stoprocentní práci v kulinářství u řeky. Dále potom zásobovačům Petrovi Hladíkovi a Martinu Kolnerovi, protože bez nich bychom se nenajedli – kuchtíci by neměli z čeho vařit, že. Naší nové zdravotnici Aleně Koudelkové, která k nám zavítala až z Prahy – a moc jí to šlo. Petrovi a Jitce Hlouškovým za jejich kreativní a mistrné umění celkové pohody a nakonec hlavnímu vedoucímu Romanu Koplíkovi za to, že do toho s námi opět šel (a nám za to že to s ním vydržíme ). Ještě jednou všem díky. Pokud jsem na někoho zapomněl, moc se omlouvám a můžete mi zavolat a vynadat mi. To stejné můžete udělat i v případě, že se Vám nelíbí, co jsem v tomto výtažkovém článku napsal buď o Vás nebo o čemkoli jiném co s Vámi souvisí, byť jen okrajově. I za to Vám děkuji.

Je třicátého července roku 2006 a to co se nám ještě před pouhými čtrnácti dny zdálo tak nemožné, je tady. Je tu konec tábora. Vyzvedávám svačinku na cestu – letos totiž jedu také po letech autobusem – a vtom ke mně přistoupí Hluhlu a zve mě na poslední koupel v řece. I když děcka už odcházejí, nemohu odmítnout. Absolvuji rychlou koupel a už si to míříme vzhůru po kamenité cestě k místu, kde na nás bude čekat autobus. Doufám, že bude mít opět zpoždění. Zpíváme nějakou veselou píseň, abychom zahnali chmury, ale i přesto nejsem sám komu se dnes v očích leskne stříbro. Jsme nahoře a autobus má naštěstí ono zmiňované zpoždění. Čekání prokládáme zpěvem a zkoušením z jemného umění meče. Panuje trochu vynucené veselí a vtom je to tady. Autobus přijel. Nakládáme věci a posléze i sebe. Cesta ubíhá neuvěřitelně rychle, zvláště když na chvilku usnu. Hluhlu opět zpívá a my s ním a než se nadějeme, jsme Ve Šlapanicích. Děláme poslední nástup a zní to opravdu divně, když hlavní vedoucí velí rozchod domů. Ještě poslední objetí a smutné pohledy střetávající se v prachu cesty a už jdeme opravdu domů. Je konec. Teď už mi zbývá jen se těšit, jak se všichni zase za rok sejdeme u řeky (a tím myslím opravdu všechny) a loukou se ponese svorné HAL…. ehm vlastně NAZDAR!!! Tak nazdar.

Za oddíl sportovní gymnastiky TJ Sokola Šlapanice

Jiří Pukač Klimeš