Myslím, že představovat oddíl sportovní gymnastiky po jeho mnohaleté tradici v působnosti TJ Sokola Šlapanice, není vůbec třeba. Není také žádným tajemstvím pořádání jeho letních stanových táborů. Je to až k nevíře, ale letos se konal v pořadí již osmadvacátý. Je nutno podotknout, že je to pouze díky ochotě a zapálenosti členů tohoto oddílu. Je to úkol nelehký, leč bohatě odměněný, a to dětskou radostí a vděčností plajících v mladých srdcích, jiskrou dobrodružství a veselosti v jejich očích.

Tohoto roku to vše začalo 10. června, kdy jsme s několika vedoucími vyrazili na louku „Pod Skalou“ v chráněné krajinné oblasti Rokytná v katastru obce Dobronice. Bylo potřeba zkontrolovat stav již posekané louky a započít první přípravné práce pro další stavbu tábora. Připravili jsme latríny pro usazení kadibudek, vykopali ohniště, shrabali jsme seno a vyměřili a zhruba rozvrhli jednotlivé táborové stavby. Jedna z nejdůležitějších věcí byla instalace pumpy a odebrání vzorku vody ze studny. Hned příští týden jsme proto mohli začít s vlastní stavbou. Jelikož ovšem nemůžeme na louce nechávat postaveno vůbec nic, bylo třeba přivést od nedaleké myslivny uskladněné dřevo. A nebylo ho málo. Mostek, molo, kuchyně, umývárka, tee-pee a další drobnosti vyžadují nejednu kládu či kůl. Nicméně počasí nám přálo a všechno jsme stihli podle plánu a v neděli jsme odjížděli s pocitem zadostiučinění. Tím to však ještě neskončilo. Čekal nás ještě jeden pracovní víkend, tentokrát už poslední. V tomto posledním víkendu jsme za pomoci ochotných rodičů a kamarádů postavili všechny stany, tee-pee, oba hangáry, vybavili kuchyni a vůbec vše připravili pro hladký chod tábora. I když náš tábor začínal až v polovině července, bylo třeba jej postavit s tímto předstihem, protože před gymnasty je využíván ještě divadelní společností Šlapanických ochotníků.

A teď konečně k vlastnímu táboru. V sobotu 16. července jsme se všichni sešli u OD Lípa, odkud jsme po asi půlhodinovém zpoždění konečně vyrazili do našich dočasných plátěných domovů. Na místo samotné jsme dorazili krátce po poledni a začali se ubytovávat. Jelikož tábor byl pod záštitou gymnastiky, postavili jsme si alespoň hrazdu a hned ji vyzkoušeli. Po krátkém odpoledni naplněném seznámením se s táborem samotným a změnami v jeho okolí, přišla první večeře a následně první táborová noc. Pro některé byla tou úplně první, o to však strašidelnější. Po prvním týdnu si však i ti nejmenší zvykli – naštěstí pro jejich vedoucí. Ovšem i temný les k životu v přírodě patří.

Hned druhý den ráno začal ten pravý táborový život. Někteří uvědomělí jedinci si dokonce od prvního rána přivstali a před budíčkem chodili běhat a potom šup do vody. Po čtrnácti dnech je to poznat na fyzičce i otužilosti. Vřele doporučuji. Pro ostatní byl startem do nového dne jen budíček, rozcvička, hygiena a úklid ve stanech. Po snídani proběhl první a tudíž i slavnostní nástup se vztyčením vlajky. Ta na rozdíl od některých táborů zůstává na stožáru od začátku až do konce a tím vede noční hlídku k větší bdělosti a ostražitosti. První celý den strávený na louce vyplnila všechna družstva vyjma služby důkladným propátráním okolí a seznámením s celodružinovými hrami a náplní celého tábora. Po večeři se konal zahajovací táborový oheň. Tam se děti seznámily s tzv. celotáborovkou. Je to každoroční záležitost, proplétající se celou dobou pobytu na tábořišti. Letošní téma bylo celosvětově známé Doylovo dílo „Sherlock Holmes“. Děti jsme rozdělili do šesti policejních okrsků s názvy londýnských čtvrtí. Ty byly zapsány do policejní akademie pod vedením komisaře Lestradeho. V zápětí se na akademii objevil Sherlock Holmes s dr. Watsonem, který přislíbil pomoc při výuce všech členů jednotlivých okrsků. Výuka probíhala při praktickém řešení jednotlivých případů, které se zaobíraly drobnějšími krádežemi i těmi nejchladnokrevnějšími vraždami. V průběhu absolvování akademie získávali policisté různé hodnosti či vyznamenání, podle toho jaké prokázali znalosti, intuici či zdatnost v logickém myšlení. Postupně mladí detektivové zjistili, že všechny případy spolu neomylně souvisí a míří k jedinému: odstranění Sherlocka Holmese. Osoba, která na tom měla až fanatický zájem se ukázala jako profesor Moriarty, šéf a boss londýnského podsvětí. Ačkoli byly vždy téměř všechny stopy důkladně zahlazeny, přece jen se nakonec podařilo shromáždit dostatečné množství důkazů pro Moriartyho zatčení. Detektivní svět za to však zaplatil krutou daň. Růžově šťastný konec celého příběhu začernila – a to proti všemu očekávání – smrt samotného Sherlocka Holmese. Hlavní hrdina sice v žádném příběhu neumírá, ale v tomto příběhu hlavním hrdinou nebyla osoba jedna, nýbrž celá policejní společnost samotného Londýna. A ta v žádném případě nepadla. Vítězství nad zločinem se tedy oslavovalo ve stínu pohřbu tohoto velikána detektivního světa. Takovýto konec celotáborové hry se může zdát poněkud morbidní, ale tvůrci hry se pouze drželi faktu, že nejinak tomu bylo i v samotném díle Doylově.

Sami si určitě dovedete představit, že celotáborová hra vyplňuje pouze určité procento z celkové táborové činnosti. Mimo to se vyvíjí spousta jiného. Ať už se jedná o stavění drobných doplňků pro zpříjemnění pobytu jako jsou fotbalové branky, vylepšení koupání opravou hráze, osvojování tábornických dovedností a tak dále a tak dále. Velký ohlas vyvolalo též klání ve volejbale se sousedním Židlochovickým táborem. Probíhaly dvě kola, jedno v našem táboře a jedno v sousedním. I přes kvalitu soupeřovy hry se nám přeci jen podařilo vyhrát a vysloužit si tak nemalý obdiv. Velice oblíbené hry byly též baseball, fotbal, talířovaná a hra, které říkáme „to s tím míčkem“, protože jsme zapomněli její pravý název. Samozřejmě si oddíl „Velkých kluků“ zahrál noční bojovou hru Komando, která jako loni nedopadla zrovna dle našich představ, a to jen díky nevelké odvaze členů tohoto oddílu. Dokonce i pro vedoucí se naskytla noční bojovka v podobě kradení vlajky. A i když byly útoky opakované, díky sehranosti našeho týmu, kódování povelů a dokonce záškodnictví se vlajku podařilo bez větších problémů uhlídat. Za zmínku myslím stojí i letošní vydařená diskotéka, která byla opravdu kvalitně ozvučena a za pomoci všech vesele protancována.

Dalo by se říci, že počasí nám jako již několik posledních let vyšlo. Nebylo až tak ideální, ale byli jsme vcelku spokojeni. Jen škoda, že nás přepadl nemalý déšť při posledním táborovém ohni. Naštěstí jsme si stihli rozdat památeční placky, vyhlásit dobré a nejlepší členy svých družstev a přislíbit si i napřesroční účast v tomto malém dobrodružství uprostřed lesa. Ještěže máme hangár, do kterého jsme se mohli přesunout a pokračovat v zábavě poslední táborové noci. Zpěv a smích se linul až dlouho do noci nad mokrou loukou, až už i poslední vytrvalci ulehli s ochraptělým hlasem, aby se ráno vzbudili do slunného, ale smutného posledního rána.

Věcí, které by se daly o táboře napsat je opravdu spousta a bohužel na to není prostor. Věřím ale, že si o něm díky tomuto stručnému článku dovedete udělat vlastní obrázek. Před koncem by se slušelo také poděkovat všem dětem za účast, vedoucím za trpělivost, rodičům a sponzorům za ochotu, podporu a důvěru v nás. Jmenovitě bych chtěl touto cestou poděkovat Milušce Kvardové, Jitce Svobodové, Ivetě Helbichové, Alexandře Vitulové, Martinu Pešákovi a Jitce Michlíčkové za jejich výtečné kulinářské umění, které letos dotáhli k naprosté dokonalosti – a s tím myslím všichni souhlasí. Speciální dík patří Romanu Koplíkovi za to, že se opět zhostil nelehkého úkolu hlavního vedoucího tábora. No a poslední dík patří všem ostatním, kteří se jakkoli zasloužili o všechno, co přispělo k uskutečnění našeho tábora. Děkujeme.

Je neděle 31. července. Blíží se desátá a vyrážíme s batohy vzhůru po klikaté kamenité cestě směrem k autobusu. Ve tvářích spolujdoucích se zračí těžko čitelné výrazy. Na místě jsme s jistým předstihem. Sedáme si na zem a čekáme. Mluví se málo. Nakonec je to přece jen tady a autobus přijíždí. Následují poslední objetí, podání rukou a smutné pohledy. Nejsem sám koho mrzí, že tábor už definitivně skončil. Já nikam nejedu, protože nás čeká ještě týden práce se zbouráním a odvezením tábora. Zůstává ještě jedna oddaná kamarádka a ještě přijede několik výkonných pomocníků, kteří se musí doma alespoň ukázat. Volám poslední ahoj a taktak vyskakuji ze zavírajících se dveří. Naposled mávám lesu rukou vlajícímu okýnky odjíždějícího autobusu. Cestou zpět na louku si představuji, jaké to bude za rok a jak na prvním nástupu zase uslyším svorné sokolské NAZDAR.

Za oddíl sportovní gymnastiky Sokola Šlapanice

Jiří Klimeš