Než se tak ovšem stalo, musely proběhnout klasické předtáborové přípravy. Hlavní bylo postavení samotného tábora, které proběhlo ve třech víkendech v měsíci červnu. Díky krásnému počasí se nám vše dařilo stihnout ve stanovených termínech a nadšení se stupňovalo se zvyšujícím se číslem v kalendáři. Jak však praví staré přísloví, všeho moc škodí. Poslední týden před prázdninami se nám počasí rozhodlo udělit výchovný políček – jako přibližně každých pět let – a beze všech okolků se zvedla voda v řece natolik, že to naše vodní stavby v podobě mola, určeného pro koupání, a mostku, spojujícího nás s druhým břehem řeky, prostě nevydržely a odplavaly směrem ke Středozemnímu moři. Jak už jsem napsal výše, nestalo se tak poprvé a proto jsme již věděli, jak se s touto situací vypořádat. Prostě jsme koupili nové dřevo, a vybaveni centrálou a spoustou ručního nářadí jsme v pátek vyrazili na louku. No a v sobotu byl nový mostek a molo hotové a táborníci, kteří přijeli na prvních čtrnáct dní prázdnin, je mohli začít plně využívat. Mimo tento bonusový program budování říčních staveb, bylo potřeba připravit spoustu ostatních náležitostí, jako je příprava programu pro jednotlivá družstva, celotáborová hra, „vyběhání“ úředních nutností, oprava plátěného a dřevěného materiálu a spousta dalšího. Nakonec se vše zdařilo a naše každoroční dobrodružství mohlo začít.
    Jako téměř každý rok, bylo i na letošním táboře několik nováčků, kteří se životu na něm velmi rychle a nakonec i rádi přizpůsobili. Nic jiného jim vlastně ani nezbylo . On totiž každý není zvyklý na pravidelný režim, plnění povinností a také na to, že někdy se musí poslouchat. Vše je však nutné jednak pro vlastní bezpečnost nám svěřeným dítek a hlavně bychom toho moc nezažili, kdyby si každý lítal, kde ho napadne. A že se toho dá zažít hodně. Jednotlivá družstva – je jich vždy šest dle pohlaví a věku – mají svůj vlastní program sestávající z různých her, výletů a učením se novým dovednostem. Není to učení ve smyslu školních lavic a katedry, ale formou „Komenského“, tudíž hrou. Děti přece nejely na žádnou letní školu, ale na tábor. Ráno sice nebylo pro všechny hned růžové, protože ihned po budíčku v sedm hodin následovala rozcvička, hygiena a úklid ve stanu, ale to byla jen malá daň za celý den zábavy. Navíc to všem – a tím myslím i vedoucí – docela prospělo .
Výběr pro každodenní aktivity byl veliký. K dispozici měli všichni několik druhů míčových her, možnost střelby ze vzduchovky nebo z luku, ping-pong, ringo, létající talíře, lanovku vedoucí přes celou louku i přes řeku, nesčetné množství stolních her, všemožné hry v přírodě jak na souši, tak v řece, a mnoho dalších zábav, u kterých si mnohdy nejsem jist jejich přesným názvem. Každý třetí den se konal i neodmyslitelný táborový oheň, na kterém se mezi hrou na kytaru a zpěvem děti, a někdy i vedoucí, předváděli v různých legračních scénkách a zábavných hrách. Když do toho všeho vsunete ještě pět jídel a polední klid, je asi všem jasné, že nuda u nás rozhodně neměla své místo.
Mimo družinový program byla téměř každodenní náplní celotáborová hra. Letos jsme se rozhodli pro příběh z doby antické,
a tudíž nemohlo jít o nic menšího než o „Souboj titánů“. Zajisté jste si hned všichni vzpomněli, o jaký příběh se jedná, a proto jej jen ve stručnosti připomenu. Ve své podstatě šlo o věčný souboj mezi bohy z Olympu a z podsvětí, do kterého se, jak jinak, neopomenou připlést nějací ti smrtelníci. V našem, pravda, trošku pozměněném příběhu, se přeli dva ze tří bratrů Zeus, bůh nebes a vládce všech bohů, a Hádes, bůh podsvětí a strůjce všeho neřestného, dohadovali o přízeň smrtelných. Tito smrtelní se v podobě dětí nejprve učili o době antiky a prozkoumávali všemožné její taje a moudrosti, aby tyto pak v druhé části příběhu zúročili při plnění nelehkých úkolů. Pro Vaši představu se jednalo kupříkladu o navrácení Hádem ukradeného slunce z podsvětí zpět na sluneční vůz boha Apollóna, ulovení a ochočení okřídleného koně Pegasa, anebo setnutí hlavy jednoho z posledních titánů – překrásné a nesmírně nebezpečné Medůzy. Po nekonečných útrapách se navrátili do Athén a ke své vlastnoručně vybudované akropoli jen proto, aby zjistili, že se na ně řítí záhuba v podobě jednoho z nejstrašnějších titánů. Tím nebyl nikdo menší než ohromný a téměř zapomenutý Kraken, stvůra (nebo nestvůra?) z dávných dob, kdy světu ještě nevládli bohové ale titáni. Tady u samotných Athén se dva poslední titáni střetli a zde také nalezli svůj konec. A byli to lidé, smrtelníci, kteří se o to zasloužili. Medůzina hlava, ač oddělena od hadovitého těla, byla stále nesmrtelná a pohledem měnila vše živé z masa a kostí v kámen. Takto zahynul i obrovitý Kraken, který podlehnul mocnému kouzlu zkamenění a tak se u břehů velkolepého města zřítil do zpěněných vln moře už jako mohutná skaliska a ohromné balvany. Ve stejném místě je dodnes pohřbena pod jeho zkamenělým tělem i hlava Medůzy. Bohové sídlící na Olympu snad dohlédnou na to, aby tam oba zůstali navěky věků. To byl šťastný konec celého antického dobrodružství. No šťastný – pro všechny kromě Háda, ale však on se s tím zase nějak vyrovná. Snad si už zvyknul na to, že zlo bývá v takovýchto příbězích vždy poraženo. A snad se o to budou děti snažit i v reálném životě. O spravedlnost, upřímnost, a prosazení dobra a přátelství nad zlem a nenávistí. My je k tomu vždy budeme na našich táborech pomocí takovýchto příběhů vést.
    Tak tohle byl jen takový hrubý nástin celotáborové hry, která se hrála v odpoledních a někdy také v trošku nočních hodinách. Je zřejmé, že se do tohoto článku vejde jen zlomek toho, co se na letošním táboře událo, ale myslím, že to není zase až taková katastrofa. My co jsme na něm byli, všem rádi vyprávíme všemožné historky a případní zájemci mají každoročně možnost návštěvy samotného tábora v návštěvní den, a navíc je tu internet a naše doména „taborpresovice.cz“, kde jsou k nahlédnutí nejen letošní fotky. Navíc jak se říká, jeden obrázek je za tisíc slov.
    Závěr patří poděkování všem, kteří se podílejí na této krásné aktivitě. Děkuji tímto všem sponzorům, bez kterých bychom tábor opravdu těžko pořádali, děkuji všem rodičům, kteří nám svěřili své děti, všem vedoucím, kteří se o ně starali, všem kuchtíkům, kteří pro všechny vařili, a hlavně samotným dětem, které s námi jely, protože bez nich by nemělo smysl vůbec něco takového pořádat. Děkuji i všem, kteří stojí v pozadí a jakkoli přispívají k organizaci a hladkému průběhu tábora. Jmenovitě děkuji našemu hlavnímu vedoucímu Romanu Koplíkovi a našemu (sou)hvězdně zručnému Petu Hlouškovi. Možná by se slušelo poděkovat i počasí, protože letos to bylo snad po deseti či více letech, kdy nám ani jednou nepršelo, až nám to přišlo skoro líto .
Tak pro letošek už je to vše a za rok se zase sejdeme tam dole u řeky. Na úplný konec už jen jedno sokolské NAZDAR.
Tak nazdar. Váš Pukačík.
                                                                                           
       

Za oddíl sportovní gymnastiky TJ Sokola Šlapanice 

                                                                    Jiří Pukačík Klimeš